Sigma - prolog

11. března 2015 v 11:56 | Futurity Kane |  Sigma
Tak a je to tady! Nebyla jsem líná a s nejvyšším nasazením jsem se pustila do tvorby prologu. Nejsem si úplně jistá, jestli se mi líbí nebo ne. Přeci jen, v prologu by se mělo něco dít, ale tady se toho moc neděje. Berte to jako takové nenásilné uvedení do stavu věcí. Snažila jsem se tam zmínit věci, jejichž pozdější vysvětlování by bylo dost kostrbaté a jenom by překáželo v příběhu. Snad jsem to moc nepokazila. Co se délky týče, není to nic moc. Kapitoly bych chtěla psát delší, protože jinak by jich brzy bylo hrozně moc, ale napsání delší kapitoly, pro představu asi jednou tak dlouhé, mi zase zabere více času. Takže bych se vás chtěla zeptat: Kratší kapitoly a častěji nebo raději delší kapitoly a s většími odmlkami? Já osobně bych byla spíš pro delší, ale nejsem si jistá, jestli by mezi jednotlivými kapitolami blog neumíral na neaktivitu. Ale to je jedno - vás to nezajímá, mně je to v podstatě taky fuk... Takže já už mlčím. Užijte si prolog a zbytek středy!



Hvězdy. Žhnoucí koule plynů zářily, jako díry v černém papíru, na pozadí vesmírné temnoty. Byly jich miliony. Ne, miliardy. Byly všude, kam otočil hlavu, a kde mu výhled nezakrývaly stěny lodi. Což bylo mimochodem téměř všude, takže těch hvězd zase tolik neviděl.
"Prasáku, slyšíš mě? Jak to tam vypadá?" Ze sluchátka, které mu trůnilo za uchem, se ozval sytý ženský hlas podkreslený praskáním statické elektřiny.
"Kolikrát jsem ti říkat, aby mi tak neříkala," odsekl vztekle ignoruje její otázky.
"A jak? Myslíš 'Prasáku'? Ale to je tvůj volací, za to já nemůžu. Ve směrnici je jasně napsáno, že spojovák musí pilota oslovovat volacím znakem, s tím nic neudělám. Měl sis dvakrát rozmyslet svojě chování během výcviku. To jak jsi tehdy napochodoval do těch ženských sprch a… A vůbec, to je teď jedno! Tak jak to tam vypadá?" Rychlost, s jakou změnila tón hlasu z laskavého na rozkazovačný, byla závratná.
V odpověď jen zavrčel. Upřel pohled na palubní desku ozdobenou desítkami displejů, které na něj každou vteřinu chrlily závratná množství informací. Za dobu své služby už se naučil vybírat si z nich jen ty nejdůležitější, ale do teď si jasně pamatoval, jak mu první den málem explodovala hlava, když se snažil vstřebat všechna ta data najednou.
"Radar je prázdný. Před námi nic není," oznámil tónem stejně prázdným jako bylo hlášení z jeho radaru. Slyšel, jak si povzdechla, a úplně ji chápal. Žádná voda, zase. Už týdny se žádnému průzkumníkovi nepodařilo najít ani kapku vody nebo čehokoliv, z čeho by mohli vodu syntetizovat. Opřel se v sedadle a zvrátil hlavu dozadu. "Tak co teď? Mám ještě hledat?"
"Ne, ne to by k ničemu nevedlo. Kdyby tu nějaká vodotvorná surovina byla, na radaru už by se ukázala." Teď byl její hlas rezignovaný, dutý, bez jediného náznaku intonace. Živě si ji dokázal představit, jak sedí ve svém spojováckém křesle, ramena svěšená, tvář prázdnou, bezvýraznou. "Prostě se vrať zpátky. A dej si pozor na kamení, tam venku je ho hodně."
"Jo," uchechtl se, "kdybychom hledali kameny, tohle by byly žně."
Na jeho pokus o vtip nezareagovala valně. "Nejspíš. Teď můžeš udržovat radiový klid. Ohlas se, až budeš na dosah Kotvy. Končím." S těmi slovy sluchátko utichlo. I šum statiky ustal.
Procvičil si prsty, než se chopil řídících pák, aby obrátil loď zpátky k domovu. Stroj na jeho pokyny okamžitě zareagoval. Ucítil mírné škubnutí, jak loď přešla na nadsvětelnou rychlost. Hvězdy tam venku se změnily s dlouhé bledé šmouhy. Při tom pohledu se ho jako obvykle chopila nevolnost, musel bojovat sám se sebou, aby palubní desce nedal ochutnat svou snídani. Každý přechod na nadsvětelnou pro něj byl utrpením, ale za ty roky už si tak nějak zvyknul. Nic jiného mu nezbývalo. Byl vycvičený pilot a jinou práci by nesehnal. Další škubnutí a hvězdy se ustálily.
Byl doma. Upřel pohled na palubovku, kde se pomalu začaly probouzet k životu systémy kontrolující přistání. Několika zkušenými pohyby připravil k aktivaci přistávacího autopilota - Kotvu - a pak vzhlédl, aby by mohl ohlásit spojovákům. Hlas se mu zadrhl v hrdle. To, co viděl za sklem… Téměř přesně uprostřed jeho výhledu visela dvojice bledých hvězd, pravidelně pulzujících magnetarů. Jejich záře matná, přízračná osvětlovala pětici gigantických lodí. Tohle bylo poprvé, kdy je viděl všechny pohromadě. V porovnání s dvojhvězdou působily jako trpaslíci, ale on věděl, jak obrovské ve skutečnosti jsou. V tom přízračném světle se jejich povrch, poškrábaný, odřený a umazaný od vesmírného prachu, leskl jen velmi slabě. Z původního lesku mu zbylo jen málo. V trupech se jako chřtány nějakých nestvůr otevíraly díry způsobené stovkami srážek s kosmickými tělesy. Lodě Flotily Spojené Země se zdály být v posledním tažení, ale on věděl, že je to jen klam. Jistě, měly za sebou stovky let bez jediné rozsáhlejší opravy, nicméně stále byly letuschopné a to bylo hlavní. Navíc čím víc se blížil, tím víc mu docházela jejich velikost a probouzela v něm posvátnou úctu. Vidět jen jednu z nich zvenku byl zážitek na celý život. Vidět jich pohromadě všech pět bylo… nepopsatelné. Úžasné a zároveň děsivé. Caelum, Stella, Ornatis, Lumen a Solvi v sobě měly nepopsatelnou eleganci a hrdost. Jejich trupy, ač oprýskané, špinavé a děravé, byly ladně klenuté a zároveň zcela očividně navržené pro úplnou funkčnost, bez zbytečných kudrlinek a ozdob, a přeci nepůsobily jako dílo neuměla. A navíc byly obrovské, tak obrovské. Obrovské a prastaré. V porovnání s nimi byl jeho vlastní život, jeho vlastní existence, pomíjivou, nedůležitou záležitostí. Když už mu lodě zabíraly celé zorné pole, přistihl se, jak tají dech. Připadal si malý a sám.
"Prasáku, ohlas se! Mám tě na radaru. Už zahajuješ přibližování?" Hlas jeho spojovačky ho probral z transu. Prudce zavrtěl hlavou, aby z ní vyhnal všechny ty hloupé myšlenky. Rychlým sledem pokynů Kotvu aktivoval.
"Přibližování zahájeno, Kotva aktivní a jen tak mimochodem, našla by sis na mě dneska večer čas?" Nonšalantně přešel ke konverzačnímu tónu, přičemž se pohodlně uvelebil v křesle, připravený na další, jistě příjemnou, konverzaci.
"Zase, Willy? Říkala jsem ti, že s tebou nikam nepůjdu. Čistě pracovní vztah, pamatuješ?"
Nezapomněl si všimnout, že oslovila jeho pravým jménem. Byl to malý úspěch, ale úspěch to byl. Druhá polovina jejího sdělení už neobsahovala tak radostné zprávy, ale Willy byl trpělivý člověk. Jednoho dne si s ní někam vyrazí. "Jistě, jistě, moc dobře si vzpomínám. Ale pokud by ses nudila, jsem tu pro tebe."
Slyšel její stydlivý smích a sám se neubránil úsměvu. "Budu na to pamatovat. A teď uvolni kanál. Další hlášení až přistaneš. Končím." A sluchátko opět utichlo.
To ho poněkud zklamalo, čekal delší popovídání. Tahle ženská byla opravdu oříšek. Letmo zkontroloval průběh přibližovacího manévru, ale autopilot byl jako vždy bezchybný a nebylo co kontrolovat. A tak, v pokusu utéci nudě, která se k němu nepozorovaně připlížila, si začal prohlížet okolí Ornatis a hledal cokoli, co by ho mohlo rozptýlit. To vlastně nebylo vůbec těžké. Kolem jeho domovské lodě se to jen hemžilo menšími plavidly. Od té doby, co Rada kvůli nedostatku místa zakázala uvnitř jakékoli dopravní prostředky, snad krom kol, ta byla povolená stále, se veškerá doprava přesunula mimo lodní skořápku. Všechny taxíky, nákladní lodě i ty mizerné snobské výletníky teď Ornatis obklopovaly jako hejno kobylek. Kdyby musel přistávat ve veřejném hangáru, zřejmě by se pěkně načekal. Z jeho vrat se táhnula několika kilometrová linka lodí, které v něm chtěly přistát. Jediné štěstí, že armáda měla hangár vlastní. Něco mu ale říkalo, že to nebude dlouho trvat a i on si bude muset vystát frontu před veřejným hangárem, protože ten armádní si pro sebe zaberou civilisté. Nebo obráceně, to bylo jedno. Tušil, že se to stane. Civilisti se množili jako hmyz. Někdy měl chuť je postavit před zeď a všechny je postřílet. Aspoň by na palubě konečně bylo k hnutí.
Z nepříliš optimistických myšlenek, které začínali nebezpečně sklouzávat k představám stovek mrtvol navršených v přetlakové komoře čekajících na to, až je bude moci vyhodit do náruče vesmíru, ho vytrhl záblesk světla na zdánlivě opuštěném konci lodi. Zaměřil do těch míst lodní kamery a nechal si obraz přiblížit. Letouny. Sedm štíhlých letounů se prohánělo mezi anténami, věžemi, skrz díry v trupu a ven jako smyslů zbavení. Willy se zamračil. Závody kluzáků. Měl za to, že je Rada už před pár lety zakázala. Tahle banda šílenců, která je pořádala, byla nejspíš natolik šílená, že ani pohrůžka několika let ve vězeňské sekci, je od závodění neodradila. Měl by je nahlásit. Ano, opravdu by měl. Už už chtěl aktivovat komunikační kanál, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Nebude bláznům brát jejich zábavu. Mimo to, když teď ví, že závody neskončily, mohl by si sem tam zase vsadit. Sledovat takovou sebevražednou jízdu bylo vlastně docela zábavné. Hlavně když mu někdo odřekne pozvání na společně strávený večer a on pak nemá co dělat. Zvláštní, že jemu se to stávalo vážně často. Co na něm těm ženským tolik vadí?
Čistě ze zvědavosti si nechal přiblížit kokpit vedoucího kluzáku. Překvapeně zjistil, že ho pilotuje žena. Dlouhé tmavé vlasy, pravá strana hlavy částečně vyholená, snědá pleť, tvář stažená soustředěním. Její prsty na pilotní desce tančily, pohybovaly se tak rychle a jistě, jako by se v kluzáku narodila. Tak jistě neviděl pilotovat ještě nikdy nikoho. Její kluzák sebejistě vybíral každou zatáčku, volil dráhu tak odvážnou, že by se o ni ani Willy nepokusil, a své soupeře držel daleko za zádí. Znovu se zaměřil na jeho pilotku, studoval její soustředěnou tvář. A pak žena zvedla oči. Nemohla vědět, že se na ni dívá a on měl přesto pocit, že se dívá přímo na něj a říká: "Co tak civíš, idiote?"
Zamračil se, když si uvědomil, že místo zorniček má jen dvě úzké štěrbiny. Bylo to jako by mu na hlavu někdo vychrstnul kýbl studené vody. Veškeré pomalu se rodící sympatie k ní byly pryč. Musela to být Sigma. Kdyby právě neseděl uvnitř své milované lodě, byl by si odplivnul. Zrušil zoom a upřel svou pozornost na přibližující se vrata hangáru. Ženu přesto nemohl pustit z hlavy. Byla to jenom zatracená Sigma, hnusná, nechutná, špinavá Sigma, ale i tak musel sám sobě uznat, že něco v její exotickém vzhledu bylo okouzlující. Když zadával přistávací sekvenci, stále v duchu viděl její uhrančivé oči. Zaškaredil se na techniky, kteří jeho letounu uhýbali z cesty, a ohlásil spojovačce své úspěšné přistání. Sigmu jen silou vůle vytlačoval z myšlenek. To by radši políbil psí lejno, než aby se jí jen dotknul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 11. března 2015 v 17:29 | Reagovat

Ako môžeš povedať, že nevieš či sa ti to páči, ked je to úplne super! Perfektne si opísala prostredie, aj náznak postáv. Koniec je tiež super, kedže si to tak zakončila, že sa neviem dočkať pokračovania!

A čo sa týka dĺžky a intenzity kapitol, je to na tebe. Ako to tebe lepšie vyhovuje a ako sa ti lepšie píše. Či to bude dlhšia kapitola raz za týždeň alebo dve kratšie nechápem na teba. Ja len budem s radosťou čítať a čakať, kedy čo publikuješ :)

2 Futurity Kane Futurity Kane | Web | 12. března 2015 v 16:22 | Reagovat

[1]: Představovala jsem si to trochu jinak, tím to je. Moc děkuji, taková velká pochvala. Jsem strašně ráda, že prolog nezklamal. Na kapitole už se pracuje, sice pomalu ale jistě!
Můj problém je, že já píšu opravdu pomalu. Navíc jsem přes týden na intru a nemám vlastní notebook, takže možnost psát v elektronické podobě mám jenom přes víkend. U mě je tedy pravděpodobnější, že bude kratší kapitola/týden. Ještě jednou moc děkuji za podporu, moc to pro mě znamená.

3 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 12. března 2015 v 16:40 | Reagovat

[2]: Ach ták. Ale zase naša predstavivosť sa občas nezrealizuje do detailov, ale niekedy to môže byť výhoda :)
Nemusíš dakovať, zaujalo ma to, takže si to rozhodne budem dalej čítať :)

4 Ta mrtvá Ta mrtvá | Web | 12. března 2015 v 18:09 | Reagovat

krásný blog...

5 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 13. března 2015 v 18:14 | Reagovat

Raději bych tu narážela na delší kapitoly :) Přeci jen mě poté příběh víc pohltí a o to jde :)
Willyho odpor k Sigmám je zde zřejmý hlavně na konci. Celé to bylo moc pěkně vykresleé, zbytečně jsi neprotahovala popisy, sem tam se něco málo dělo. Má mysl si prostředí pěkně přebrala. S dialogy jsem spokojená, víš, čím zaujmout. Nejde o žádné hloupé (jak ráda říkám "fejsbůčkové") "Ahoj, jak se máš, co děláš?". Ze strany dialogů a prostředí tedy spokojenost. Willyho myšlenky jsou rozhodně vítané, jelikož na chvíli zaměstnaní mysl a poté je snadné přejít na další popis. Budu se těšit na další kapitolu :)

Měj se krásně ♥

6 Yaraki Yaraki | Web | 18. března 2015 v 16:55 | Reagovat

Vážně se mi tvůj styl moc líbí - ty rozhovory postav jsou super, je to forma, kterou se snažím sama psát (protože se mi líbí - opisem řečeno mě tenhle styl baví, tj tvoje psaní mě baví). Reálie vypadají propracovaně, děj se rýsuje skvěle. Skoro si začínám říkat, že mé motlitby byly vyslyšeny - našla jsem dobře napsaný prolog zajímavě vyhlížející povídky.
Jen tak dál, budu čekat a těšit se :)

7 Futurity Kane Futurity Kane | Web | 19. března 2015 v 10:39 | Reagovat

[4]: Děkuji.

[5]: S těmi kapitolami si to ještě rozmyslím, ale nejspíš se přeci jen přikloním k těm kratším - ať je kapitola častěji než jednou měsíčně.
Páni, děkuji za tak obsáhlý komentář. Udělal mi opravdu velkou radost. Já sama nemám ráda zdlouhavé popisy (proto mě taky nebavil Eragon), takže se jim vyhýbám a to samé platí i o rozhovorech. Prázdné tlachání o počasí je na nic.
Ještě jednou moc děkuji za komentář a za chválu!

[6]: Děkuji mnohokrát! Jak za komentář, tak za chválu. Ale nemůžete mě všichni takhle chválit, aby mi to nestouplo do hlavy. Každopádně jsem ráda, že moje snaha nevyšla vniveč a opravdu mě těší, že se ti prolog líbí. Doufám, že i se zbytkem povídky budeš stejně spokojená.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama